Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáte už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás
tohleto není přípitek pro vás
na vaše zdraví
Pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro skutečné lidi které jsem poznal
budu teď chvíli dělat
paňácu
Toto jsou verše pro zedníka Petra
který mne naučil dělat s lopatou
a dělit se o chleba a cigarety
Pro dědu - socana
ani v smrti nebyl bohabojný
na památku mé tety
která sedm let od rána do rána
čekala
až se ten její vrátí z vojny
Pro muže z Ukrajiny který prohlásil že války už nemusejí být
Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát džez
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid
Pro betonáře Albertýna Vidím ho jako dnes
říká: "Nikdy nespi s holkou kterou nemáš rád"
Pro Mistra z Rybárny - poznal Paříž
Josephinu Bakerovou
a hlad
Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel
trubku plnou vzlyků
Pro prodavače červených a žlutých limonád
v kiosku na Perštýně
Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku
pro její předčasné vrásky
Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru
Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky
Pro slepého kamelota Večerní Prahy z pasáže Světozoru
Pro holky tančící charleston ve sklepě na Národní třídě
Pro párkáře Karla pro jeho ruku hnijící někde u Madridu
Pro Modiglianiho a Parkera - oba umřeli v bídě
Pro vousatého Fidela který řekl: "Demokracie - to je rozdat
zbraně lidu"
Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května
tisíc devět set čtyřicet pět
a pro tu dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky
Pro všechny kdo ve svých rukou nesou
tento krásný ztřeštěný
a jediný
svět
a pomáhají mu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů
přes všechny strejčkovské demokracie
mory
a války
Podzim
Tuberkulózní slunce
Lány řípy
Nízko nad zemí dýchají
oblaka jak velké šedivé lípy
A z jejich větví odlétají ptáci
komedianti
opouštějí poslední letní štaci
Na prahu lesa líže si rány
uštvaný zpocený říjen
v rozmoklých polích
podzimem ukřižovaný
Třaslavý topol
Holý jako věta
Zavřete okna!
Je konec léta
Variace na renesanční téma
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
Ospalé něžnosti
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Krátká báseň o Praze
Hořící obručí proskakují cvičení psi
mých myšlenek
Na Karlově mostě se nudí barokní legionáři
a voda pod jezem
zpocená s pěnou v ústech utíká pryč
a vrací se
zpátky
jako zelené obilí když je vítr
Voda se vrací
vrací se hoře lásky hozené do světa jako bumerang
Ale můj sen z noci na dnešek už se mi nevrátí
a nikdy už neuslyším hrát Internacionálu
tak jako na pohřbu
básníka který ji v každé řádce transponoval
do neobvyklých tónin
Bude se opakovat
léto a zima
křik holubů
a smutek milenců
vrátí se jako ozvěna jak zvony z Říma i naše životy
Ten můj sen už se nevrátí
Internacionála na hrobě básníka
Vrátí se
život voda pod jezem
Romance
Zelená zářivkami
vybledlá noční obloha
Kymácí se jako opilý kazatel
A hvězdy
i na tu dálku jsou cítit
okurkovým lákem
Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
Takový fešák A zvrací!
Úsměvy rady do života vyčichlé
pivo
smutek špiritus a saze z řas
Až skončí dotáhnu ho do postele
Vždyť celé noci nespí
A potom přijde
můj zlatý hřeb programu
Žongluji s láhvemi
V každé z nich trochu vody písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová dáma
napůl rozmočená
Musím to dělat rychle aby se to aspoň trochu podobalo
ohňostroji
závrati z milování
bílému úsměvu klaunů
něžným piruetám kormoránů a divokých hus
blýskavému a vratkému kruhu
života
musím to dělat tak rychle
aby to nešlo napodobit
Aby slušný oholený pán z první řady nemohl vstát
poklepat mi otcovsky na rameno
a říci: "Příteli omlouváme vaši ztřeštěnost
ale víme že to všechno je jen namáhavá práce dovedných rukou
Tak příteli nač potom ty iluze
nač ty iluze?"
Musím to dělat tak rychle aby nikdo nepoznal
jak se mi třesou ruce
a s opatrností tak velkou
jako je velký můj strach
že by se tyto jinak obyčejné lahve
letící vzduchem v touze napodobit
lásku ohňostroje lidi a ptáky
mohly rozbít
Jen tak
Vinou roztřesených rukou
a zemské gravitace
Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidé do práce
Infekce
Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje
Blues na památku Vladimíra Majakovského
Večer Dole pode mnou
zářila Praha
Bylo mi úzko
z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat
aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát
blues
na památku velkého sebevraha
Začal to klavír
Hluboko v basech
blouznilo v horečce zelené moře
a pak jsem zaslech
trubku
jak chraptí horce a choře
Krásná
absolutně nerozumná a nerentabilní hudba
Hudba bez naděje
na honorář
Slyšíte Hudba
Jako teplý vítr
nad tělem vojáka padlého ve zbytečné válce
Jako rosa co mu padá na hlavu
zatímco světélkují v dálce
velrybí oči přístavů
Slyšíte Zpocené prsty
začínají
chorus o zakouřených sálech o bílých prašných cestách
o létech heroinu a smutku
o létech hladu vyhazovů naděje
o dívce z Alabamy o dětech z Little Rocku
Trubka hraje Vysokým tónem jiskří
závěje
vteřin dnů a roků
Teď pauza než začne basa
Jen malá chvíle tak akorát
na jeden tulipán
naklánějící se ke mně
Je slyšet
nadechnutí trumpetisty a swingující rytmus
otáčející se země
To dělá ta trubka
a krev
a pot
Zlaté trumpety v nebi nad Jerichem
To je blues
Pierot
Do prachu cesty přitisk se rozstříleným břichem
Kdoví v kterém to bylo roce
To je blues
Snad se to dozvíš v příští sloce
Několik Múz
na Střeleckém ostrově
nabízí talent režisérům
Gruzínský koňak
Chinin a idioti - odporné sérum
proti žití
Holky moje krásný!
s hnědejma očima Namalovaný Rusovlasý
Takhle to za krk chytí
a zmáčkne
a strhne
hlavu dozadu...
Co já vám mohu vyčítat?
Já se taky málokdy
prosím o radu
A stejně byste mne neslyšely
neboť zatímco baleťáci unylí a útlobocí
mrkají na mne a zvou mě ke stolu
z magnetofonu letí
"Líbej... Darling Dnešní noci"
v dvanácti taktech
rokenrolu
To není život To není
džez
Život to jsou pekařská auta v ranní mlze
a ruce odřené a unavené
bez nároků na slávu bez nafoukaných řečí
A džez
je doktor který léčí
smutek a strach a jiné řezné rány
horkým železem lihem a solí
To je ta trubka
která ve tmě zajíkavě vypráví:
Bylo to v den kdy v Arles sváželi z polí
Vincent van Gogh pořezaný sluncem
z kavárny vyběh
celý krvavý
a zastavil se na malou chvíli
Počítal
kolik mu zbývá přátel a kolik let
Významné úsměvy "Vidíte? Je potrhlej Šílí"
Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán
Takové sólo ve vytřískané hospodě o čtvrté k ránu
Sólo pro život
obehraný ze všech stran
Takové sólo
za poslední šesták
Jen malá chvíle - na jeden tulipán
Smutný gladiátor šel po Něvském a naposled ho urazil měšťák
Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci
Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí
S nelidskou upřímností
koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky
Ten den šel naposled po bulváru v dešti
Vladimír Majakovskij
Ty
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: "Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák
Ukolébavka
Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň jednou ještě
Procenta ztrát procenta smutku
procenta štěstí
to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil neměl práci
Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru
A já
nezdárný synovec
zrozený za války a vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu
Zavři oči
Zavři oči
Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat
Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse
Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie
Zavři oči! Zavři oči...
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa
Báseň skoro na rozloučenou
Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem
Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění
Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky
Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku
Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno to co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod
nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba
Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně
... A JINÉ BÁSNĚ (výběr)
...
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat
A na místě oltáře bude telefon...
Tak tedy na Karláku před výkladní skříní
se sedmi francouzskými koňaky
(a duchem elektronického Budhy v prosincovém vzduchu )
Dívka která si myje vlasy na druhém konci telefoního drátu
a moje hladová slova bezmocně chrastí membránou
Kdykoliv po těch lletech zvedneš telefon s neznámým hlasem
znovu proklopýtají noblesním pokojem
zmoklé a zmuchlané verše našich čtyř očí dohromady
Kdykoliv od té doby v každé telefoní budce
pára z heřmánku a tvých rukou
Tramvaj plná myší a vykrmených citů
a já fakt nevím kdy jede poslední vlak
do Hameln zrovna tak jako nevím
jak se řekne "Budu tě čekat" v minulém čase.
Sedm set třicet šest kroků k výkladní skříni
škubavé neony lásky v rozhovorech které míjím
můj dech zamrzající (s pitomou nevědomostí hrdinů) na skloněných dveřích tvé nepřítomnosti
a několik kytic kouře v zubech gotických oken
to je rekviem
za smutné něžnosti
dohořívající fialovýcm ohněm
ve tvých schnoucích vlasech
Fakt Nemám ponětí kdy jede poslední vlak
do Hameln v nenamazaných pantech
hodin vrže tma
A postavíme tedy skvostnou hospodu
kde bude možno kdykoliv se potkat
s nepřetržitým provozem
na stěnách sekyry po všech švorcových láskách
a nad vchodem malovaný štít
"U sedmi Martellů
před řetězem
na začátku
mostu".
Anenská pouť
Tetky ve svátečním přebírají pohřby
rozchody a křtiny
Křídlovka Sólo
Hladká a lesklá
houpe se v pase
ode zdi ke zdi od ruky k ruce
od silonu k silonu
Nekdo vypráví
jak tenkrát ve čtrnáctém rukoval na Srby
rovnou od muziky
A dívky cítí ve zpocených prstech
tanečníků
o co může být člověk starší
za jeden tanec
jednou kolem sálu
On zatím stojí venku před hospodou
Bezradně kouří ( jak to zná z filmů )
Ani se nepřestala smát když mu řekla
"S vojáky netančím!"
Už je mu týden jednadvacet
Ze střechy voní muškát a déšť
Klidná noc
Jen chvílemi se zableskne
se sálu ven
Křídlovka Stará písnička
o hulánech
jak jenou jeli vesnicí ...
Až bude svítat
V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými to nejkrásnější
súru z koránu
Jen ještě jeden polibek a potom
na tvém střevíčku
přepluji spoustu oceánů
A třeba objevím
nějakou novou neznámou Ameriku
jenom pro tebe
Může se stát
že zemřu mezi lovci lebek
a až ti pošlou mou vysušenou zmenšenou hlavu
prodáš ji v bazaru
protože nebudu k poznání
Anebo se mi nepodaří sehnat
ani jenoho lodníka
a já ze vzteku propiju
tvůj střevíček v nějaké lisabonské hospodě
Mohu být souzen pro kacířství
protože všichni rozumní lidé ví že Amerika
je jen jedna a ta už byla objevena
a možná i ty se přijdeš podívat
jak upalují blázna
Ale také je docla možné
že se mi to povede
a jednoho dne ti přivezu
ozdoby z peří tabák a gumové míčky
ze země
kterou jsem objevil
báseň skoro jako vánoční pohlednice
Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlápěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?
Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám
Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje